Spolupracovnice

Knihy nejsou jen o autorovi, stvořiteli příběhu, i když někdo se odváží všechno nést na svém hrbu sám. Pokud má vystudovanou bohemistiku, obálku si vytvoří svépomocí, je rozený typograf, proč ne. To není můj případ, proto jsem budoucí spolupracovnice lovil na síti. Měl jsem kliku. Vznikla spolupráce mezi národy. Léčitelky gramatiky a stylistiky bydlí v Čechách, já se nemůžu odpoutat od Moravy a Zuzka žije na Slovensku. A co o sobě holky napíší?

Hedvika Landová

Narodila jsem se v roce 1985 v Hradci Králové, odkud jsem vystrčila paty vždy jen krátkodobě. Dětství jsem prožila na terasách pod Velkým náměstím, bydleli jsme v ulici Komenského (a od té doby se se mnou ti spisovatelé „vezou“). Po gymnáziu jsem odešla do Brna, kde jsem na filozofické fakultě vystudovala obory český jazyk a literatura a učitelství českého jazyka a literatury pro střední školy. Zatímco ostatní spolužáci brigádničili v Albertu nebo rozvozem pizzy, já jsem si sehnala přivýdělek u Nakladatelství Fraus. Od té doby dělám korektury učebnic, a protože mě korektury bavily, už jsem jim zůstala věrná.

Vysokou školu jsem dokončila diplomkou, která se věnovala ediční práci; připravila jsem k vydání dosud nevydané pohádky Eduarda Basse. Později pak vyšly i knižně pod názvem Koráb pohádek. Nic většího už asi lidstvu nezanechám 😊 Ediční a redakční práce se mi moc líbily, ale je to práce nejistá a já jsem chtěla zkusit učit. Místo jsem naštěstí sehnala doma v Hradci a učení mě moc bavilo.

Učila jsem na Střední průmyslové škole stavební a zvolenému povolání jsem se věnovala 6 let. Volba to nebyla špatná, z řad studentů jsem si vybrala partnera, s nímž mám syna :-D (Ale to by bylo na román... 😊 ) Původně pro svoje studenty, potom pro všechny zájemce o češtinu jsem založila web a FB stránku Milujeme češtinu. Obojí má slušnou návštěvnost, i když se mu momentálně nevěnuju tolik, jak bych chtěla.

Dalších 5 let jsem pracovala v CZVV (to je méně známý název Cermatu) jako koordinátorka písemných prací. Zní to tajemně, takže odtajním náplň své práce: Školila jsem centrální hodnotitele, aby opravovali pokud možno stejně, chystala jsem zadání slohových prací, maturitní slohovky jsem taky opravovala (ročně kolem 3 tisíc) a řešila odvolání. Potom slohové práce zrušili, takže jsem pomáhala s přípravou didaktických testů.

V současnosti jsem máma, ale pořád duší češtinářka. Tvrdila jsem, že nebudu na dítě šišlat - šišlám. Tvrdila jsem, že nebudu používat mateřský plurál – používám. Nesnáším zdrobněliny, takže jsem tvrdila, že nehrozí, abych nějakou vyslovila – teď Toníčkovi říkám, že má radůstku! Chtěla jsem si ponechat všechny korektury (Fraus, magazíny Vrchlabinky, Salonky, Trutnovinky a Koridor, opravy webu Loupák) – a to jediné se podařilo. Kromě toho opravuju beletrii, články, diplomky, zkrátka co se namane.

Kromě korektur mě baví čtení. Čtu všechny žánry, ale nejradši mám knihy Josefa Škvoreckého. Knihy hromadím a knihovna je pro mě synonymem domova. Ráda chodím pěšky, ale jinak sportování neholduju. Mám ráda boty na podpatku, šaty a sukně. A dortíčky (hodně dortíčků!).

Marcela Fischerová

Narodila jsem se v 80. letech na severní Moravě v okrese Nový Jičín, relativně blízko pramene Odry, v samém srdci Oderských vrchů. Zde, obklopená přírodou a dost daleko od všech větších měst, jsem prožila i svých prvních dvacet let.

Myslím, že mě k češtině vždycky něco táhlo. Moje první setkání s korekturou (to jsem o tom ovšem ještě nevěděla) se datuje od mých 9 let, kdy jsem do nemocnice dostala dopis od svých spolužáků. Tehdy jsem vzala do ruky červenou pastelku a s gustem opravila gramatické chyby (ty, o kterých jsem samozřejmě věděla). Opravování textu se časem stalo mou vášní. Proto jsem po ukončení gymnázia pokračovala dál ve studiu českého jazyka na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Poté mě život zavál do centra Čech, kde bydlím dodnes. Vůbec se mi tam nechtělo, ale člověk míní a Pánbůh mění. S (tehdy ještě budoucím) manželem jsme si začali zařizovat živobytí, vzali si nějakou půjčku, pak se nám narodily děti a z původně plánovaných dvou tří let se stalo téměř dvacet...

Po ukončení studií jsem si našla zaměstnání, které s českým jazykem nemělo nic společného. I když jsem byla spokojená, stále jsem cítila, že mi ke štěstí ještě něco chybí. Jen jsem nevěděla co. Během mateřské dovolené si ke mně proklestila cestu možnost přivýdělku jako korektor českého jazyka. Po příležitosti jsem chňapla všemi deseti, a jak nastal čas, do zaměstnání jsem se už nevrátila. Čeština mě doslova pohltila. Dnes se korektuře věnuji naplno. Nejvíce mě zaměstnávají korektury knih – různých žánrů: od dětských knížek přes beletrii až po encyklopedie. Ale na stůl (nebo spíš do mailu) mi přistanou i texty vysokoškoláků, kteří potřebují své závěrečné práce projet „češtinářským sítem“, články pro různé firmy prezentující svou společnost na internetu nebo odborné texty (třeba pro Ministerstvo zdravotnictví ČR).

Kromě mých dětí mi život naplňují dvě věci: krásná literatura a vážná hudba. Jsem vášnivý čtenář světové literatury – lákají mě historické romány, kdy mimo hlavní děj poznávám i dávnou minulost toho určitého místa, příběhy plné dobrodružství, i s trochou mystiky a tajemna, nebo naopak příběhy podle skutečných událostí. Občas však ráda zabruslím i mezi encyklopedie o záhadách či historii lidstva. Poklidnou atmosféru mi dokresluje vážná hudba – nejraději poslouchám skladby z období romantismu a klasicismu. A když mám trochu času, sedám za klavír a tyto skladby si s chutí zahraju sama.

Ela Prokopová

Narodila jsem se na začátku 90. let pěkně v pravé poledne na pražských Vinohradech, z novorozeneckého oddělení umístěného nad akutními veneriky mě odnesli domů na Žižkov. Zamilovala jsem si omšelé činžáky, opilé partičky i prastaré pajzly, které k němu neodmyslitelně patří. Na začouzené hlavní ulici jsem jednoho krásného dne vstoupila do knihovny... Nemohla jsem uvěřit, co jsem to objevila za zázrak. Cože, to si vážně můžu půjčit knížku, celou ji přečíst a přijít si pro další? Za padesát korun na rok? Vážně? Nechápala jsem a hltala jsem všechno možné. Od Pratchetta a Letopisů Narnie přes Roalda Dahla až k Bohuslavu Reynkovi a sborníku Drakobijci, povinnou četbu nevyjímajíc. A taky učebnice grafologie a kaligrafie. Och, to byly časy. ⁠

Na základce jsem psala třídní časopis plný drbů (už si nepamatuju název, ale tipuju něco extra kreativního jako třeba Plesk!), na gymplu jsem se snažila vzkřísit časopis Sladkosti (chápejte, Gymnázium neslo jméno Karla Sladkovského), chodila jsem na literární seminář a řekla jsem si, že jednou bude moje jméno v tiráži alespoň jedné knihy. Pak už byla cesta jasná: studium bohemistiky (nejprve v Českých Budějovicích, poté v Praze, a neměnila bych!). V posledním ročníku magistra jsem si odskočila na Nový Zéland (jak jsem to naroubovala na studium bohemistiky, to si doteď nejsem jistá).

Už při studiu jsem psala recenze a přivydělávala si jako copywriter (dodnes můžete narazit v nejmenovaném internetovém obchodě s elektronikou na můj popisek mixéru, vysavače nebo sluchátek), v tom jsem pokračovala i po absolvování. A pak si mě našlo malé nakladatelství dětské literatury, splněný sen! I tak jsem se musela pohnout dál, zkusila jsem tedy velké zavedené nakladatelství. Ani tudy cesta nevedla. A tak jsem se vydala na dráhu externí redaktorky, pracuju pro několik nakladatelství a dělám to doma v přítomnosti dvou koček, jedna je blbá a jmenuje se Držka, druhá je slepá a slyší na jméno Slepice.

Mé jméno najdete v tirážích nejedné knihy a doufám, že budou hezky přibývat. Zbožňuju pohádky a mytologie, ale žánrově nejsem vyhraněná. Miluju ptáky (zejména holuby), pěstování květin a zírání do zeleně. Fušuju do řemesla ilustrátorům, občas popadnu štětec a akvarel, jindy pero a inkoust (nejraději nějaký třpytivý) a občas kreslím digitálně. Mým snem je jednou tvořit vlastní autorské samolepky.

Zuzi Maat

Narodila som sa v roku 1982 v decembri na Orave. Žila som tam iba dva roky, kým sa moji rodičia nepresťahovali na Kysuce. Bola som dosť protivné dieťa, nikto nikdy netušil, čo môžem opäť vyviesť. To nikto netuší ani doteraz :D Už od prvej triedy som sa doslova zamilovala do kníh. Stále si živo pamätám, ako som sa veľmi tešila, keď budem konečne doma a sa do dajakej začítam. Keď som čítala, nič okolo mňa neexistovalo. Mohla byť povodeň, mohlo horieť alebo byť hurikán, mňa sa nič netýkalo, pokiaľ som mala ponorený nos v knihe. Na strednej som poctivo čítala pod lavicou, po ceste zo školy, aj do školy. Brávala si knihy na ihrisko, do barov a na diskotéky – veď čo ak by tam bola nuda :D Nezaujímali ma chalani, tak ako moje kamošky, ja som bola zamilovaná iba do kníh. Keď som šla do knižnice a to je pre všetkých čitateľov hotový raj na zemi, knihy som vyhľadávala podľa toho, ktorá je najhrubšia. Lebo čím hrubšia, tým lepšia 😊 Teraz je mojim rajom na zemi veľké kníhkupectvo. Nezaujímajú ma kabelky, oblečenie, šperky a podobné zbytočnosti... ja som závislák na knihách. Ukážte mi kníhkupectvo a si buďte istí, že tam strávim zopár hodín :D 

Prešla nejaká doba, dokončila som strednú a vysokú školu, všetko zamerané na humanitné smery, ale našla som sa v inom. Na materskej dovolenke som sa začala učiť pracovať v grafických programoch. Začiatky v nich boli utrpením, ale nevzdávala som sa. Vždy sa mi páčili fantasy a sci-fi fotomontáže. Dieťa v kuchyni všade po zemi a stenách ponatiera kašu, odfotia ho, a spraví sa z toho fotomontáž, ako sa hrá s rybičkami vo vode a chytá svätojánske mušky 😊 Od fotomontáži rodinných príslušníkov, som prešla ku obálkam na knihy, elektronické knihy a sadzbu kníh. Takže, znova som len skončila pri tých knihách. Len teraz s tým rozdielom, že už všade so sebou vláčim čítačku, lebo: veď čo ak by bola nuda :D

Zuzka fotku dodá, jen zrovna nachystané prošlé časy někde založila a hledá 😊

Hledání nepostradatelných spolupracovnic

Prvně jsem našel Elu, které jsem zamýšlel svěřit fantasy Stín hradeb. Moje osobní mejlovka je někdy nevyzpytatelná a občas zpráva přistane u adresáta ve spamu (stalo se). Ještě ke všemu se Ela toulala za hranicemi naší zemičky a byla mimo spojení s civilizací. Jako druhou jsem oslovil Hedviku s detektivkou Les víl. Ta se spoluprací souhlasila, ale byla v té době v očekávání a já jsem budoucí život nechtěl stresovat vraždami. Odepsala mi, že právě dělala na volebních novinách, což bylo horší než dvacet brutálních vražd v knize. Ela se nehlásila, takže Hedvika nakonec pracovala na fantasy Stín hradeb. Ona Ela se tedy ozvala dvě hodiny potom, co jsem se s Hedvikou domluvil na spolupráci, a třetí do party korektorek, Marcela, se už pouštěla do detektivky Les víl. Suma sumárum na Elu, milovnici pohádek, vyšel ve finále Hrobníkův syn. S holkami byla super spolupráce a nemíním je do budoucna měnit. Mají se mnou trápení, protože jsem zatížen nářečím a vytrvale nepoužívám přivlastňování, vynechávám se/si a sázím do textu slova, která chybí ve slovnících. Budu se snažit pro příště polepšit.

Kdo na obálky? Vybral jsem si studentku, které jsem betoval romantickou fantasy pro mladý, ale měla před sebou finále školy a je lepší honit jen jednoho zajíce (toho nejdůležitějšího). Náhodně jsem projížděl soupis vydaných knih jednoho nakladatelství a praštily mě do očí dvě obálky. Ty vytvořila jedna talentovaná osůbka, na síti jsem Zuzku vypátral a domluva byla rychlá. Shodou okolností dělá i převody formátů, takže pro mě super, poněvadž s vyhlédnutým chlapem vázla komunikace (možná ta moje mejlovka zase stávkovala).